stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Stolzová přináší 2. díl vzpomínek Ing. Hromádky na švédské školství
Vydáno dne 14. 03. 2010 (2038 přečtení)

Před pár dny mi napsala jedna čtenářka dopis, v němž zpochybňuje smysl publikování prvního dílu vzpomínek Ing. Jaromíra Hromádky na působení ve švédském školském systému. Kolegyně dokonce pojala myšlenku, že tak činím, abych zpochybnil některé principy či prvky naší současné kurikulární reformy poukazem na jejich neživotnost už před 30 – 40 lety. Což si popravdě vykládá velmi správně. Druhý díl je tu!

O ŠVÉDSKÉM ŠKOLSTVÍ – DÍL 2.

Přenáším se nyní v našich vzpomínkách někam kolem roku 1985. Ne že by představoval nějaký přelom ve sledu překvapení, která mi švédské školství připravovalo.

Napřed přišla dcera, která byla v té době ve čtvrté či páté třídě, s tím, jak počítají procenta. Pět procent ze 200 korun počítala jako 0,05 krát 200. Ptám se proč. Nevím, tak to máme počítat - to nám řekla paní učitelka.
Vysvětlil jsem jí tedy, že jedno procento je setina: „A stem umíš přece dělit. Pět procent, to je pět setin, tedy 5krát 2 koruny. A je to.“

Druhý den přišla s tím, že paní učitelka pravila: Tady ve Švédsku počítáme švédsky a ne česky. Dodnes mne mrzí, že jsem na tu dotyčnou mladou učitelku nevletěl, abych ji objasnil, že matematika je buď pedagogicky vysvětlená dobře, nebo špatně, ale českou či švédskou matematiku neznám.

Znovu jsem se s tímto fenoménem potkal při výuce na tříletém Gymnásiu (viz další kapitola) – ale v drsnější podobě. Položil jsem třídě otázku: Je nás dneska jenom 15 žáků z 25. Kolik je to procent? Hbitá odpověď: 15 %. Bez komentáře.

Kde je chyba? Domnívám se, že je příčin několik. Především je to obava z přetěžování žáků. Hlavně aby si nenamáhali mozek nějakým biflováním a pamatováním. Ovšem způsob, jak jinak se naučit třeba násobilku, opravdu neznám.

A další perlička: Můj kluk měl někdy v šesté či sedmé třídě vypočítal výkon elektromotoru. Nemohl s tím pohnout. Výuka elektrických strojů byl můj obor, tak se ptám: Kde máš na to nějaké vzorečky?
„My žádné nemáme.“
Téhle nehoráznosti jsem odmítl uvěřit. Při přímém dotazu na třídní schůzce jsem se ovšem od jeho učitele fyziky (po malém přemýšlení a váhání !!!) dozvěděl, že on to objasňuje jednoduchými výpočty. Bez komentáře…

***

A tady po prvé zvedám varovný prst. Ve švédských školách v té době existovaly tak zvané bloky předmětů, takže učitel fyziky učil i matematiku a chemii, učitel dějepisu učil i zeměpis a občanskou nauku. Žáci – alespoň na základní škole – ani pořádně nevěděli, jaký předmět budou mít druhý den. Zdánlivá demokracie až na půdu.
Učitel se ptá: „Tak chcete dneska matematiku?“
Odpověď: „Nééé!“
„No tak dneska budeme mít chemii, ano?“

Další šok pro mne znamenalo zjištění, že knihy si žáci nechávali systematicky ve škole. Domácí úlohy byly jenom sporadické – a to v rámci filosofie, aby žáci nebyli přetěžováni učivem. Však se toho ve škole naučí dost!
A to jsem slyšel, že v českých školách se o bloku předmětů také uvažuje. Jsem z toho trochu v rozpacích…

Další vývoj v letech osmdesátých

Na školství chybějí peníze ve státním rozpočtu, a tak švédští odborníci vymysleli reformu přímo geniální: ze čtyřletého gymnázia, které stejně nekončilo maturitou (bez komentáře), se udělalo tříleté; čtvrtý ročník se přesunul jako nultý ročník na vysokou školu. Z dvouletého studijního oboru – něco jako učňovská škola nebo nižší průmyslovka blahé paměti – se ovšem rovněž udělalo tříleté gymnázium. A všichni tedy mají gymnázium – sice bez maturity, ale co. Hlavně že tu školu vychodí.

Mělo to pochopitelně politicko-sociální pozadí: Maturanti měli právo nosit zvláštní bílé kšiltovky, takže byli okamžitě identifikovatelní. Tuto výsadu samozřejmě zhusta využívali. Nebyli to ovšem vždy jen bohatí studenti, jak se jim předhazovalo, ale také ti, jejichž rodiče byli sami vzdělaní a své potomky ke studiu motivovali. Dělnická třída v globálu bílé čapky nosit nemohla. Reforma ovšem všechno srovnala…

***

Tak jsem začal učit na nové škole. Po reformě zmizely moje odborné předměty – elektrické stroje, základy teoretické elektrotechniky, silnoproudá elektrotechnika apod. Musel jsem tedy vyučovat na těch učňovských oborech, kterým se nesmělo říkat učňovské obory (diskriminace – nutno vzpomenout na Orwell 1984: uklizečka není uklizečka, ale pečovatel o lokály...). A tak jsem učil budoucí karosáře, kuchaře, cukráře a podobné obory – kde žáci neměli vůbec žádný zájem nebo motivaci se matematiku naučit. Byla to přitom matematika primitivní, která končila kvadratickými rovnicemi. To je – řekl bych – pro kantora to nejhorší: Totální nezájem žáků (nechci psát „studentů“, protože to slovo považuji za odvozené od slovesa studovat).

Na naší škole zvané Wenströmska skola – podle švédského vynálezce třífázového motoru a využití třífázového proudu –samozřejmě byly také obory, které měly mnohem náročnější matematiku. Ale absolventi těchto oborů byli budoucí studenti vysokých škol.

***

Později jsem dostal příležitost být jako pomocný učitel tzv. ekonomického oboru, a to v předmětu angličtina. A to jsem doopravdy žasl. Studenti na dotazy učitele plynule, bez ostychu anglicky vyprávěli obsah článku anebo komentovali text, který shlédli na CD. Od 4. třídy mají angličtinu, pak jim přibude němčina a na gymnáziu ještě třetí řeč – francouzština či španělština. Asi jsou si Švédové vědomi, že jsou malý národ a se svojí řečí nikam ve světě nedojdou.. A co my s naší češtinou?

S tak výbornou kvalitou výuky jazyka jsem se ovšem setkal už v roce 1971 – v malém městečku na jihu Švédska, kde jsme byli ubytování v osadě pro nábor zahraničních pracovních sil. Učební materiály docházely ze Stockholmu a opět jsem žasl (vzpomínaje na brněnskou jazykovou školu) – učitelky nám rozdaly papíry s texty a obrázky, které se současně promítaly na plátno pomocí tzv. stordia a k tomu jsme ve sluchátkách slyšeli z magnetofonu text s výslovností.

Říkal jsem si, to je výjimka, ministerstvo pracovních sil má enormní zájem na rychlé výuce cizinců (nakonec v tom vlastně mají dlouhou tradici – hned po válce měli zoufalý nedostatek pracovních sil, a tak naverbovali Italy, s nimiž se potřebovali rychle domluvit). Ale když jsem se s podobnou výukou setkal v Uppsale na kurzu švédštiny a pak i na té naší škole, nezbylo mi než smeknout.

Vlastně úplně poprvé jsem se s touto úžasnou výukou setkal již na podzim roku 1970, kdy jsem navštěvoval kurzy švédštiny pod záštitou organizace „Odbor pro vzdělávání úředníků“. Učitel – vynikající pedagog – učil nás 15 přistěhovalců, kteří se spolu nemohli domluvit: cizinci z Finska, Řecka, Jugoslavie, Anglie a 2 Portugalci). Skutečně se nás snažil naučit výslovnost vynikajícím způsobem, dostali jsme dokonce slovníky v rodné řeči (já v češtině), literatura byla ze Stockholmu. Začínali jsme hned větami, jakkoli jednoduchými: Jmenuji se tak a tak, pocházím z, kolik stojí litr mléka atd. Byla to pro běžný život nesmírná výhoda: Našinec se naučil jít do trafiky koupit si známku na dopis – a hned v polední přestávce si to v nějaké trafice vyzkoušet. Když tohle srovnávám s výukou angličtiny, jakou má vnučka v 7. třídě, je mi do pláče.

***

Další plusem švédské školy bylo, že se tam opravdu nešetřilo na technice nebo na pomůckách. Učebnice byly sice zoufale nepedagogické, ale řešilo se to právě pomocí okopírovaných dokumentů – buď kopie z nějakého časopisu, nebo vlastnoručně vyrobený učební text. Doma jsem to vyrobil, ve škole strčil do kopírky a nastavil počet kopii: 30, 60, podle libosti či počtu žáků v mých třídách. Nikdo mne nekontroloval, nikdo to nepočítal.

Dokonce šlo (už tenkrát) udělat kopii na průsvitku a pak při výuce promítnout. Žádné zdlouhavé psaní na tabuli textů – stačilo odvozování vzorců z elektrotechniky. Stačilo na tabuli ukazovat jednotlivé kroky nebo přímo na průsvitce podtrhávat barevným fixem.

Další významnou pomocí pro odborné učitele byly nejen exkurze (v mém případě do elektrárny nebo rozvodny), ale také takzvané studijní dny, kdy jsme si mohli vybrat, do jakého oddílu průmyslu jsme se chtěli podívat. To významně zvyšovalo kontakt s realitou – člověku se nikdy nestalo, že by učil zastaralá fakta z neaktuální učebnic. A tak jsem byl i v atomové elektrárně.

***

Bohužel ani ta tříletá reforma nestačila. Dřív byli učitelé státní zaměstnanci – a měli prázdniny od 6. června do 15. srpna. Pak někoho napadlo, že budeme tzv. komunálními zaměstnanci (švédská komuna je analogií našich tehdejších národních výborů). Tím jsme byli zařazeni do stejné skupiny jako holiči, dlaždiči, zahradníci a jiní komunální pracovníci. První dva roky se nedělo nic. Ale pak přišli patřiční činitelé na to, že učitelé vlastně nic nedělají: Odučí si těch svých 25 hodin týdně, jinak mají furt volno a k tomu ještě ty prázdniny. Tohle téma se ostatně pravidelně vrací i do prostoru veřejné diskuse v českých zemích.

Moudré hlavy nahoře tedy vymyslely řešení, jímž byl povinný pobyt ve škole v rozsahu 35 hodin (nikoliv lekcí, ale skutečných šedesátiminutových hodin) týdně – bez ohledu na to, jestli máme patřičné prostory na klidnou přípravu, studium a opravy písemných prací. Vyvolalo to sice velkou nevoli mezi učiteli, ale jak rychle se vlna odporu zvedla, tak rychle zase utichla. „Důvěřujte naším politikům,“ zněl závěr předsedy mého odborového svazu.

Není bez zajímavosti, že na škole existovaly tři odborové svazy. Měly sice dost velký vliv (zejména na výši mezd) – ale využívaly ho důsledně podle hesla „divide et impera“ (rozděl a panuj). Když odborní učitelé vydobyli nějaké výhody, rozčilovali se dílenští učitele a naopak. Každým rokem se přitom objevily nějaké nové tzv. studijní dny (až týdny), takže učitelé končili ve škole až kolem 15. června a začínali v prvním týdnu v srpnu – v nekonečných schůzích s mlácením prázdné slámy v podobě plánování a vyhodnocování atd.

A tak se s obavou zamýšlím nad tím, zda tohle nečeká i české školství. Neboť je sice mnoho povolaných, ale málo vyvolených – a kdo by chtěl být za těchto okolností špatně placeným komunálním pracovníkem?

***

Poslední rána, kterou jsem před odchodem do důchodu zažil, byly pravidelné každotýdenní konference (vždy ve středu). Z devadesáti procent byly o ničem, účast ovšemže povinná – s cílem zaměstnat učitele. Moho se tak vykázat nadřízeným orgánům, že pilně rozebíráme situaci, hodnotíme a zvažujeme další kroky. Formalismus těchto akcí byl ubíjející.

Z neznámých mi důvodů byly standardní vyučovací hodiny (lekce) po 40 minutách nahrazeny lekcemi o délce 60 minut, 90 minuta 120 minut, což v rozvrzích vytvořilo dokonalý chaos. Mimoděk jsem vzpomínal na důraznou výzvu lektora z pedagogické školy ve Stockholmu: Současní žáci jsou schopni se koncentrovat maximálně 20 minut. Takže začněte lehkým opakováním, pak nová látka a zbytek hodiny nechť se procvičují příklady. Jak se tento požadavek slučoval s lekcí o délce 120 minut, nevím. Učil jsem tyto dlouhé minuty matematiku; jak a s jakými výsledky, raději nepopíšu.

***

Experimentům nebyl konec. Nějaká moudrá švédská hlava přišla s myšlenkou, že např. 90 žáků v prvním ročníku matematiky se rozdělí na základě písemné zkoušky do 3 skupin podle aktuální úrovně. Už ani nevím, jak se ta nejslabší eufemicky nazývala („nejslabší“ rozhodně ne a ani dělení na třídy A, B, C nepřicházelo v úvahu – okamžitě by bylo označeno za diskriminaci). Žáci pak v rámci skupin budou počítat „ve svém individuálním tempu“ a slabší samozřejmě nebudou muset řešit tak těžké příklady jako ti v nejlepší skupině.

Na poslech to znělo krásně. Ale pak přišla obdoba státních maturit ve formě centrální zkoušky vyrobené ve Stockholmu – a člověk nemohl vynechat nebo jen tak tangentně se dotknout obtížných matematických oddílů. Obsah vzdělávání začala zpětně určovat centrální zkouška. Takže to byla kvadratura kruhu: Počítat pomalu lehké příklady, ale stihnout všechno, co skupina nejlepších a být připraveni na zkoušku.

***

Spousta stran by se dala popsat také o řevnivosti mezi učiteli. Já bloud se pořád domníval, že my kantoři jsme na jedné lodi a že bojujeme s nekonečnou neznalostí žactva, ale ouha: Opak se ukázal být pravdou. Mně nikdo nepomohl, což jsem si zprvu vykládal právě jako specifický druh pomoci cizinci: Hodit ho do vody, ať se co nejrychleji naučí sám plavat. Z tohoto omylu mě vyvedl příklad inženýra z průmyslovky ze Sundsvall. Ani jemu kolegové v nejmenším nepomohli: Tady máš učebnici, tady sbírku příkladů a porvi se s problémy, jak umíš.

***

Další perličkou byl způsob švédského známkování, který vedl k rivalitě mezi žáky, sycené vědomím: Když ti pomohu, budeš to třeba umět líp než já, a já pak dostanu horší známky, protože ty dobré už nezbudou. Domnívám se, že je to soutěživost značně nezdravá, vedoucí k hraní si na vlastní písečku.

Už v roce v roce 1976, kdy jsem začal učit na průmyslovce, jsem se dozvěděl, že známkování studentů probíhá podle takzvaného relativního systému – psal jsem o tom ostatně v prvním díle těchto vzpomínek: Když dám jednomu pětku, tak druhému jedničku. Při prvním setkání s tímto systémem jsem si připadal jako na jiné planetě. Když jsem začínal učit v Brně , bylo mi 24 let – a pana ředitele ani nenapadlo, že by se mi mohl vměšovat do známkování žáků.

Ruku v ruce s tím šla pak tendence podporovat hlavně slabé žáky (ti přece potřebují největší pomoc), ale bohužel také srážet ty chytré (na ty už nezbývá čas). Vše pochopitelně ve jménu gleichšaltování – všichni musí být stejně chytří, stejně (ne)úspěšní, stejní…

***

Další změnou v rámci švédských školských reforem byl model přejatý z amerických univerzit: Žáci měli jenom pár základních předmětů (matematika, švédština, fyzika) a pak si mohli volit z dalších asi 30 kurzů s nepochopitelnými názvy. Tyto kurzy byly různě vysoko obodovány a úkolem žáka nebylo nic jiného než nasbírat určitý počet bodů (v podstatě kreditní systém).

Žáci neměli ani tušení, co který kurz obsahuje – a do značné míry to unikalo i vedoucím složkám školy. Mne osobně to postihlo velmi silně: Základy elektrotechniky (dříve 6 vyučovacích lekcí týdně) byly přiřazeny do fyziky a navíc jí navýšili hodinovou dotaci jen o 4 hodiny. Takže ačkoli se učitelé fyziky snažili, stejně se výuka často zvrhla do podoby: Indukované napětí je, když utíkáme s drátem v magnetickém poli. A počítejte Ui = B . l . v

***

Dlouho jsem se také domníval, že existují tajné extra školy pro talenty. Jiné vysvětlení jsem neměl, vždyť Švédové nevymysleli jenom dynamit a Celsius svoji stupnici (o jeho původu se nic neví, prý to byl mnich), Johansson své měrky a Ångström délkovou jednotku, ale jsou i nositeli Nobelových cen. Ta domněnka se zakládala na dennodenním empirickém ověřování faktu, že v běžné škole se talenty nepodporovaly. Ale asi jsou ty školy extra tajné a nalézají se mimo území švédského království :-)

***

Na závěr: musím se přiznat, že nemám nejmenší znalosti o současnosti - nevím, jakým směrem se švédské školství ubíralo po roce 2004 – to byl rok, kdy jsem šel do penze. Ale prý byla na obzoru nová reforma školství, nová klasifikační stupnice – místo 3, 4, 5 (nejlepší je 5) prý 6 stupňů, první klasifikace nebude až v 7-mé třídě, prvňáci nebudou chodit do školy až po dovršení 7 let, vzniknou lokální univerzity a jiné lahůdky.

Bohužel, ztratil jsem tedy těsný kontakt. Ale Švédové trochu pošilhávali po finském vzdělávacím systému. A co tak kdyby se příslušní čeští činitelé velmi aktivně informovali například o francouzském školství (o tom jsem slyšel jenom samou chválu) nebo o systému jiných zemí? Švédové byli nesmírně překvapeni tím, jak byli čeští studenti – ještě před rokem 1989 –fundovaní v programování (v té době ho na studentské úrovni představovala znalost programovacího jazyka BASIC) a trochu výsměšně tvrdili, že se učíme jezdit na kole, aniž bychom viděli, jak kolo vypadá.

Zásadní otázka pro švédské školství tedy podle mého přesvědčení zní: Kde najít učitele, kteří látku nejen odvykládají, ale skutečné pedagogy, kteří pro vzdělávání motivují svoje studenty – což je hnací motor pro získávání vědomostí?

V Sokolově 22.února 2010

Ing. Jaromír Hromádka



( Celý článek! | Autor: Petr Kukal | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004