stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Stolzová vítá novou autorku
Vydáno dne 15. 07. 2010 (1555 přečtení)

Vítáme na stránkách Stolzové novou autorku Evu Kneblovou, psycholožku, které se profesně věnuje především pedagogicko-psychologickému poradenství. Její první text si klade otázku, jestli to s „péčí“ o neprospívající děti maličko nepřeháníme – a jestli je jim ve skutečnosti vždycky ku prospěchu. Jak autorka píše: „…v dobách, kdy méně vládla úředničina a více prostoru měl obyčejný selský rozum pana řídícího, mohlo být všechno mnohem jednodušší. Nekamarádí se s čísly? Ale má šikovné ruce. No tak prostě půjde na řemeslo a je to!“

PSYCHOLOG, NEBO UČITEL?

Důvod vyšetření: „Nedělá háčky a čárky“. Klientem odesílaným k posouzení grafomotorických, gramatických a čtenářských dovedností je žák druhé třídy. „Víte, paní učitelka říkala, že mu bez toho papíru od vás nemůže dávat žádné úlevy nebo ho nějak zohledňovat jako že je dyslektik…,“ doplňuje matka sedmiletého hošíka důvody své návštěvy pedagogicko-psychologické poradny. Normální lehce roztržitý hošík, který nedokáže udržet pozornost u diktátu, když mu pod okny drnčí náklaďáky, se rázem stává klientem poradny, aby paní učitelka mohla přimhouřit oko nad chybějícím znaménkem v diktátě.

„Kde se můžu odvolat, když nesouhlasím s tím, co je ve zprávě z poradny?“ zeptala se mne nedávno kamarádka, učitelka mateřské školy. A já si opět připomněla, k čemu občas může vést papírová spolupráce učitelů a poraden. Jednostranné podávání informací, minimální zpětná vazba, někdy i skrytý boj o to, kdo má pravdu, kdo dokáže lépe posoudit problém, s nímž se dítě potýká. Psychologové z poraden málo chodí do škol a učitelé málo chodí do poraden. Na obou stranách jsme zavaleni předpisy a statistikami. Úřední šiml má stále plný žlab. Jen se nám z těch našich úředních dokumentů občas maličko vytrácí život.

Nechci pateticky vykřikovat: „Pryč s byrokracií!“ Jen si tak pokládám otázku, proč vlastně paní učitelka potřebuje „ten papír z poradny“, když sama dobře ví, jak malému žáčkovi pomoci, aby učivo lépe pochopil. Ví, že když mu bude sázet jednu čtyřku za druhou, cvrček ztratí motivaci. Ví, že může mamince chybujícího kloučka nabídnout celou řadu pracovních listů a pomůcek určených k procvičování toho či onoho pravopisného jevu.

Pro ilustraci malý případ z mé praxe. Rodiče přivedli děvče s podezřením na dyskalkulii. Tehdy byla žákyní páté třídy. Měla obrovské potíže ve všem, co souviselo s čísly, počítala na prstech, chybovala ve sčítání a odčítání s přechodem přes deset, násobilku měla mechanicky zacvičenou, ale nedokázala ji využít ve slovních úlohách. Porucha matematických schopností? Jenže celkový intelekt děvčete spadal do pásma lehkého podprůměru. Matematické schopnosti tedy byly naprosto v relaci s celkovým nadáním. Přes zjevné obtíže v matematice nemohlo být tedy děvče diagnostikováno jako dyskalkulik, a proto nebylo indikováno k vřazení do specializované „dys“ třídy. Rodiče byli rozčarováni, protože děvče bylo v málo početné třídě spokojené a já přemýšlela, jak nakopnout úředního šimla, aby mírně opožděná holka mohla v klidu vychodit základní školu.

Mé školní vzpomínky sice nesahají nijak hluboko do minulosti, ale věřím, že v dobách, kdy méně vládla úředničina a více prostoru měl obyčejný selský rozum pana řídícího, mohlo být všechno mnohem jednodušší. Nekamarádí se s čísly? Ale má šikovné ruce. No tak prostě půjde na řemeslo a je to!

Ale zpět ke „spolupráci“ poraden a pedagogů působících v první linii. Věřím, že my i oni se snažíme udělat to nejlepší pro děti. Jen nám to místy drhne ve vzájemné komunikaci. Částečným řešením tohoto problému je zřizování úvazků pro školní psychology. Větší provázanost psychologa s prostředím školy a možnost řešení problémů tváří v tvář nabízí daleko větší prostor pro efektivní spolupráci.

Druhým krokem, který sice formálně nepotřebuje nijaké posvěcení, ale reálně může být mnohem krkolomnější, je nutnost zadupání pomyslného podstavečku, na který šplhá naše ego díky bohulibé profesi, kterou vykonáváme. Kdo je víc? Psycholog nebo učitel?

Mgr. Eva Kneblová



( Celý článek! | Autor: Petr Kukal | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004