stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Stolzová recenzuje titul Typologie osobnosti u dětí
Vydáno dne 29. 11. 2010 (2009 přečtení)

Přiznávám, že ke knize Typologie osobnosti u dětí jsem přistupoval od počátku s předsudky. Na obálce jsem si totiž přečetl, že obě autorky jsou lektorkami programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení (RWCT), který je pro mne synonymem povrchnosti, naivity a jalového nadšenectví. Ne, že bych toto přesvědčení úplně opustil, přesto mě zmíněný titul přinutil si názory alespoň na některé osoby z tohoto okruhu opravit.

Kniha nabízí čtenářům, mezi nimiž jsou předpokládáni především učitelé, vychovatelé a poradenští pracovníci, základní shrnutí typologie osobnosti MBTI (u nás již poměrně známé především z manažerského prostředí, viz například publikace Michala Čakrta a jiných) a její aplikace do oblasti výchovy a vzdělávání.

Jungova teorie typů, z níž při vytváření svého typového indikátoru vyšly americké psycholožky Isabel Briggs Myersová a její matka Katharine Cook Briggsová (MBTI – Myers-Briggs Type Indicator), je v úvodu jen letmo zmíněna. A to je rozhodně dobře, protože Jungův systém (publikovaný již v roce 1921) je tak komplikovaný, že jeho využití v poradenské a jiné praxi bylo v podstatě vyloučené. Naopak typologie MBTI, jak ji ve čtyřicátých letech minulého století formuloval rodinný ženský tandem, je velmi přehledná a nachází bohaté uplatnění nejen v poradenství, ale i v pracovní a bilanční diagnostice, managementu apod.

Její podstatou je rozdělení osobností do šestnácti typů, které jsou definovány kombinací čtyř dimenzí: orientace naší energie (extraverze – introverze), způsob přijímání informací (smysly – intuice), zdroje rozhodování (myšlení – cítění) a orientace k vnějšímu světu (usuzování – vnímání). Autorky knihy Typologie osobnosti u dětí Šárka Miková a Jiřina Stang tyto principy demonstrují na řadě konkrétních příkladů a kazuistik z vlastní praxe, což její pochopení ještě usnadňuje. Publikace je tak přístupná i čtenářům bez psychologické průpravy či poradenské zkušenosti.

Individualizované zestejňování

Smyslem této recenze jistě není detailní výklad MBTI a ani neplánuji se do něj pouštět. Rád bych naopak poukázal na některé důsledky, které z jeho uplatnění v oblasti výchovy a vzdělávání plynou.

Zásadním sdělením knihy je nepopiratelný fakt, že pro každý typ osobnosti je optimální jiný přístup a jiný styl učení: jiné formy, jiné metody, jiná struktura vzdělávacího obsahu, jiný typ úkolů, jiná forma hodnocení, jiná škola a jiný svět. Ne, nechci to bagatelizovat, tak to opravdu je.

Autorky proto vybízejí k maximální individualizaci vzdělávacího procesu, což je požadavek, který se zdá být naprosto legitimní. Současně však naráží na stejně legitimní ambici školy být institucí zajišťující svébytnou socializaci dětí. Jejich „zespolečenšťování“, uvádění do společnosti, která je potřebuje alespoň do jisté míry stejné. Neboť je to právě určitá míra oné démonizované „stejnosti“, která činí ze stovky individualit společenství. Individualizovaná socializace je protimluv.

Obojí nárok je přitom stejně platný, ani jeden nechci zpochybnit. Jde jen o to udržet mezi nimi rovnováhu.

Boření mýtů

Citlivost pro individuální potřeby, k níž aplikace MBTI ve výchově a vzdělávání nutně vede, současně vyvrací mnohé zažité mýty. Mezi prvními ten o zhoubném vlivu pochval na dětskou motivaci k učení, který u nás razí zakladatelka Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání (SMKV) Jana Nováčková. Šárka Miková a Jiřina Stang naopak poměrně přesvědčivě dokládají, že pro děti s převahou cítění (typy „F“) je vztah s učitelem zásadní a pochvala, které přikládají silný emoční význam, je pro ně nezastupitelným stimulem k dalšímu učení.

Počítám ale, že tohle kromě členů SMKV všichni tak trochu tušili. Čtenáře proto asi víc zaujmou další závěry, například, že pro určité typy dětí je možnost samostatného rozhodování se frustrující a naopak velmi oceňují pevné vedení. Nenávidění učitelé uplatňující autoritativní styl řízení výuky tak mohou alespoň pro ně vylézt ze svých děr, kam je zahnaly ultraliberální bojůvky naší pedagogické scény.

Podobně zajímavé je tvrzení, že pro určitý typ dětí „není nutné, aby … chápaly smysl daných požadavků, důležité je, že pocházejí od autority a jsou jasné, pokud možno pravidelné a předvídatelné“ (str. 143). Zdá se vám to jako nejlepší cesta, jak vychovat manipulovatelné hlupáky? Jenže „autoritou“ jsou taky zákonodárci nebo finanční úřad. Opravdu neočekávám, že lidé budou v rámci svých životů detailně rozumět všemu, od algoritmu světelné regulace dvouúrovňové křižovatky po působení jednotlivých složek léků, které užívají. Stačilo by mi, kdyby rozuměli tomu, že je třeba dodržovat pravidla silničního provozu a platit zdravotní pojištění.

Právě tyto jakoby mimoděčné poznámky jsou patrně největší hodnotou knihy, a kdyby pro nic jiného, pak pro ně se ji vyplatí velmi pozorně přečíst. A přehlédnout kvůli nim i úsměvná hodnocení vyučovacích metod (výklad je neefektivní) či absurdní návrhy forem (dvacet poznatkových stanovišť v jedné třídě) z úst psycholožek, které nikdy neučily. Slabší povahy s dlouholetou pedagogickou praxí by možná měly poslední kapitolu před závěrečnou kasuistikou prostě přeskočit. Tedy pokud nějak neujíždějí na reklamě na Kritické myšlení.

Každý jsme jiný a každý potřebujeme něco trochu jiného – to je základní poselství téhle zajímavé publikace. Možná vaši žáci nebo vaše děti v něčem zásadně selhávají, možná vás něčím nepopsatelně iritují. Díky Typologii osobnosti u dětí máte šanci zjistit proč a jak jim případně pomoci. Pro investici 295,- Kč mi to přijde jako velmi dobrý důvod.

Petr Kukal



( Celý článek! | Autor: Petr Kukal | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004