stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Mediální démon Josef Dobeš
Vydáno dne 14. 12. 2011 (2640 přečtení)

Nesněží. To je ten největší problém. Novinářům zoufale chybějí sezónní témata. Kdyby byla obden kalamita na D1 nebo si lidi aspoň lámali nohy na namrzlých chodnících, nikoho by ani nenapadlo dokola papouškovat, že „Dobešovy nápady ve školství vzbuzují odpor“. Takhle je ovšem frustrovaným deníkářům dobrá každá petice, otevřený dopis nebo aspoň prohlášení, které by v pět odpoledne předhodili vedoucímu vydání a doufali, že jim v podstatě tentýž text po sedmé za sebou vezme. Chcete podpořit ministra Dobeše? Modlete se za sníh.

Další problém je, kdo mediální obraz ministra vytváří. V poslední době je to především spolek EDUin, který chrlí jedno prohlášení za druhým. Lidem v jeho čele rozhodně nelze upřít zběhlost v oblasti mediální komunikace – faktickým leadrem je přece jen novinář. Jejich schopnost zahltit svou produkcí v podstatě všechny redakce od celostátních deníků po zahrádkářskou ročenku je v jistém smyslu obdivuhodná.

To má dvojí efekt: kritika Josefa Dobeše a kroků, které k revitalizaci zničeného školství podniká, narůstá v podání masových médií do obludných rozměrů, které ani vzdáleně neodpovídají realitě. Skutečný obraz nálad mezi učiteli je úplně jiný. Stačí si otevřít rubriku ohlasů v Učitelské noviny, nějakou internetovou diskusi nebo prostě v nějaké škole být. To ale většina veřejnosti neví, tak jako já nevím nic o skutečných postojích lékařů nebo o okolnostech těžby dřeva na Šumavě. Věříme lidem, kteří píší do novin.

Diplomka Josefa Dobeše

Mediální totalita jediného obrazu českého školství má pak několik důsledků. Tím nejzoufalejším je ochota tzv. odborné veřejnosti přijmout tvrzení o nekompetentnosti ministra nejen jako fakt, ale také jako axiom, od něhož je odvozován obsah a průběh veřejné diskuse. Ve snaze posilovat svou pozici v odborné komunitě přijímají tito lidé pozvání na obskurní kulaté stoly, podepisují petice a otevřené dopisy, dopouštějí, aby jejich jméno bylo spojováno s projevy prvoplánové propagandy. Jejich účast ve hře, do níž se dali vtáhnout, automaticky posiluje zájem médií, která obraz arogantního hlupáka v čele resortu obratem prohloubí. Sami aktéři tak nemají šanci z tohoto samopohybu uniknout.

Popisovaný stav je zapřičiněn dominantně tím, že lidé, kteří o krocích ministra Dobeše veřejnosti referují, jim nerozumějí. Včerejší článek v Lidovkách, jehož název cituji v úvodu, napsala mladičká absolventka Fakulty humanitních studií UK, která jinak píše také o zdravotní reformě, o komunálních volbách v Hřensku, o problematice udělování fotbalových licencí, o zdravé výživě a sem tam recenzuje video. Stačí?

Hloubce vhledu do problematiky odpovídá u deníkářů také způsob, jakým pro svá tvrzení sbírají argumenty. Pokud by tématem diskuse měla být úroveň vzdělávání v ČR a relevance nástrojů, které pro její zvýšení prosazuje ministr školství, vyžadovala by příprava alespoň trochu objektivního článku mnoho hodin práce. Je-li ovšem problémem nikoli tristní stav vzdělávání, ale Josef Dobeš, je legitimním postupem opatřit si jeho diplomku z oboru psychologie, předhodit ji matematikovi, sociologovi a dalším odborníkům v nesouvisejících profesích a nechat ji označit za špatnou. Nehodnotím teď nijak etický rozměr podobné štvanice, jen upozorňuji, že novináři řeší jiné problémy, než které jako problémy prezentují.

Nerozumím, ale nesouhlasím

Pro mě osobně je poměrně zřetelné, že vnímání Josefa Dobeše mezi učiteli a mediální prezentace tohoto vztahu spolu nijak nesouvisejí. Otevřené dopisy, kulaté stoly, EDUin – to je virtuální realita. Mediální konstrukt šikovných zájmových skupin. O tom, jaký je jejich zájem, svědčí letmý pohled na seznam signatářů.

Zájmem velké části z nich je být signatář. Podobné akce oslovují primitivní exhibicionismus lidí, kteří rádi vidí své jméno, kdekoli je to možné. Tomu ostatně odpovídá míra afektovanosti, jíž na minimální ploše dokážou projevit. Mezi těmi, kdo jsou spalováni obavou o české školství vydané do rukou šílence, se objevují zástupci profesí jako „průvodkyně životem“ nebo „dula“. Svou erudici stavějí proti ministrovu týmu laktační poradkyně, číšník, recepční, dentální preventistka, sinolog, copywritter, nezaměstnaný, kouč, analytik korporátní komunikace… Stačí?

Buďme tedy upřímní a odfiltrujme jistě nikoli nevýznamnou skupinu těch, pro něž jsou podobné podpisové akce možností, jak ve vlastních očích posílit svou důležitost. Cestou domů kromě petice proti Dobešovi jistě podepíší taky petici proti základnám, proti pokusům na zvířatech a proti kácení na Šumavě.

Hned za nimi jsou všichni ti, kteří se poctivě snaží tématu porozumět a shánějí si o něm informace. Nejčastěji z novin, kam píše dívenka z Fakulty humanitních studií, nebo z těch, které platí matematikům, aby strhali diplomovou práci psychologa. Jejich zájem o kvalitní vzdělání pro své děti je jistě poctivý. O to horší celá věc je.

Krakatit…

Naopak skupinu, jejíž zájem je plně reflektovaný, tvoří všichni ti, kteří - minimálně podvědomě – cítí (a to plným právem) odpovědnost za kontinuální úpadek českého školství, potažmo naší vzdělanosti vůbec. Všichni ti, kteří od počátku devadesátých let infikují pedagogickou teorii a zejména praxi postupy importovanými z USA a západní Evropy, kde ovšem už pár (desítek) let prokazatelně selhávají. Ti, kteří zničili dlouho budované didaktické obory na vysokých školách. Ti, kteří v duchu Lisabonského procesu trvale měnili charakter škol z dílen lidskosti na výcvikové tábory „lidských zdrojů“. Lidé zodpovědní za zásahy do školské legislativy, které umožnily faktický rozpad jednotné výchovně vzdělávací soustavy se státem garantovanou úrovní. Neoliberálové, pro které je individualismus, absolutní pedagogická autonomie škol a nulový centrální nárok na kvalitu na výstupu novým evangeliem.

Nemylme se, prosím, tyto trendy se zde prosazují skutečně od počátku 90. let a jejich konečné legislativní zakotvení v podobě rámcových vzdělávacích programů je jen formálním završením dávno dosaženého stavu. Výkřiky, že naše propady ve výzkumech PISA nelze přičítat na vrub reformy, jsou směšné a nehorázné současně.

Tito lidé se nyní cítí ohroženi. Sociálně, ale také existenciálně. Ne existenčně, nejde o to, že řada občanských sdružení, veřejně prospěšných společností, profesních asociací a podobných dobře zamaskovaných eseróček jsou továrnami na poradenství, školení a další výdělečné aktivity. Jde o to, že tito lidé by museli sami sobě přiznat, že jejich profesní život, což je prostě z velké části jejich život, byl omyl a přinesl mnoho zla. Že věnovali svou energii, úsilí, svou víru něčemu velmi hloupému. To je z úrovně našich žáků totiž poměrně zřejmé. Dobešovo testování by to mohlo prokázat s bolestnou přímostí. A to není pocit, s nímž by kdokoli z nás chtěl žít.

Tušíte, kolik autorů či spoluautorů zásadních koncepčních dokumentů kurikulární reformy, kolik propagátorů pedagogického liberalismu, kolik lidí, kteří si během rekordně krátké doby udělali na reformní a alternativní pedagogice docentury a profesury, mezi autory a signatáři všech těch výzev je? Já ano.

Obilí versus parcely

I oni se samozřejmě snaží nalézt nějaké věcné argumenty, proč s kroky Josefa Dobeše nesouhlasí. Jednak proto, aby je mohli předložit veřejnosti, jednak proto, aby je mohli předložit sobě. Aby si nemuseli svůj existenciální strach a zmatek připustit.

Mezi ty nejoblíbenější patří tvrzení, že ministr je arogantní a nevede s odbornou veřejností diskusi. To ale není pravda. Pravda je, že ministr Dobeš s oponenty hovoří a jejich argumentům naslouchá. Pouze jich nedbá. Představa EDUinů a jim podobných, že korektní diskuse je ta, při níž oponent přijme vaše stanoviska, je dětsky naivní. Nebo demagogicky účelová, podle toho, jak to chcete vidět.

Ministr má svou vizi a za ní jde. Naslouchá jiným odborníkům, kteří garantují, že se při jejím naplňování nedopustí zásadních pochybení. To je naprosto legitimní. Pokud se rozhodnu, že pole oseju obilím, budou mě zajímat rady agronomů, botaniků, možná chemiků kvůli hnojivu a složení půdy. S developery, kteří chtěli totéž pole rozparcelovat a zastavět, se mohu scházet a vést odborné diskuse o inženýrských sítích a technologiích zateplování. Ale bude to ztráta času. Taky jejich argumenty, že jsem hlupák a neznám poslední studie o vývoji betonážních směsí, mohou být pravdivé. Ale to na podstatě věci nic nemění. Oni tam chtějí baráky a já žito. Za pole jsem odpovědný já. Nemám čas stokrát dokola řešit kolaudační podmínky. Musím začít orat, abych včas zasel. Fertig.

Druhý oblíbený okruh útoků na mistra se týká toho, že neví, k čemu budou testy sloužit. To je stejná hloupost, ví to velmi dobře: Změří úroveň znalostí, vědomostí a dovedností na výstupu z I. a II. stupně základního vzdělávání. Co je na tom k nevědění? Pokud ministr něco zvažuje, pak ne to, k čemu bude testování, ale jak maximálně využít jeho výsledky. I to je naprosto legitimní. My prostě musíme vědět, jaká úroveň je na výstupu ze ZŠ, a musíme to vědět v kvantifikovatelných ukazatelích. Těmi rozhodně nejsou klíčové kompetence, ale právě znalosti a dovednosti. Jsou to pro nás životně důležitá data, abychom věděli, kde máme do systému intervenovat. Jestli se nakonec využijí také v rámci přijímacího řízení na SŠ, je naprosto sekundární.

Závěr

Tedy závěrem:
Ministrovy kroky jsou řadovými pedagogy a managementem škol přijímám nesrovnatelně lépe, než jak se nám to snaží namluvit deníky sycené EDUinem. Vím to z čisté empirie – získané na malém vzorku, samozřejmě. Ale jak říká největší žijící filosof výchovy Petr Piťha: Když chci zjistit, zda jsou brambory vařené, nemusím ochutnat všechny.
Velká skupina lidí, která podepisuje petice a otevřené dopisy ministru školství, vůbec netuší, o co v nich jde, a je jim to jedno. Další velká skupina to taky netuší, přestože to neví.
Útoky většiny čelných představitelů ministrovy názorové opozice pokládám za osobně motivované. Lidsky je chápu, ale nemohu je proto respektovat.
Ministr není arogantní blb. Nevede s každou skupinou nespokojených sáhodlouhé debaty, protože je to zbytečné – jejich zájmy se liší v nejhlubší podstatě.
Zavedení Standardů a plošné testování má svůj jasný smysl, který Josef Dobeš jasně deklaroval.

Petr Kukal



( Celý článek! | Autor: Petr Kukal | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004