stolzova
Rubriky
 Autor - životopis
 Bibliografie
 Copywritting
 Marketing
 Nabídka pro knihovny
 Nabídka pro muzea
 Nabídka pro školy
 Nabídka pro veřejnost
 Pedagogika

Historie webu
Historie webu Stolzová

Prof. Petr Piťha převzal čestný doktorát pedagogických věd UHK
Vydáno dne 23. 04. 2012 (3309 přečtení)

Dne 28. března převzal v aule Univerzity Hradec Králové čestný doktorát pedagogických věd a Zlatou mediali Univerzity Hradec Králové náš největší žijící filosof výchovy prof. PhDr. Petr Piťha, CSc., dr.h.c. Měl jsem možnost být tomuto aktu přítomen, mám tu čest se souhlasem autora zveřejnit na Stolzové řeč, kterou při té příležitosti pronesl.

Vzdělávání, vzdělání a vzdělanost
Přednáška při převzetí zlaté medaile Univerzity Hradec Králové,
28.3.2012

Magnifice rector, spectabilis decane, honorabilis promotor, cives academici, viri eminentissimi et nobilissimi, puellae pulchrae et iuvenes firmi, canes Domini et omnes multi. Magna est vaniloquentia et pauca raraque nuda veritas, cuius in splendore breviter dici potest: amici. Ergo: amici mei. Totam lectionem meam lingua latina dicere timeo, quia primum multi hic sunt, qui non possint percipere, deinde – pondere autem primum - ego fragmenta linguae latinae tantum possideo et non latine, sed solum lingua bohemica bene loqui possum. Unam sententiam autem lingua latina dicere volo. Oratio solemnis brevis, pulchra et hilaris esto.

Především děkuji za poctu, které se mi dostalo. Nemyslím, že bych se tím stal jiným, natož lepším, ale těší mě, že práce, kterou jsem udělal, došla uznání. Uvědomuji si, že i u těch částí práce, u nichž jsem sám a sám odpovědný za všechny neúplnosti a nedokonalosti, nejde pouze o moje dílo. Je namístě, abych poděkoval všem, kdo se přímo či nepřímo na mé životní práci podíleli. Jsou to moji kolegové a spolupracovníci. Mám na mysli opravdu všechny, od těch, kdo jsou uvedeni jako spoluautoři na mých publikacích, přes písařky a sekretářky, které luštily mé nečitelné rukopisy psané často trhavou, tzv. dopravní minuskulou, až k řidičům, kteří mě nezabili při šílených jízdách. Jsou to dále všichni, kdo mě k práci připravili. Zde mám na mysli všechny pedagogy. Od těch, kdo mě učili reagovat na úsměv, hledat lidské oči a chodit, až po znavené učence, kteří poznali, že mám dostudovat, i když v jejich disciplíně jsem jen pilný nic nechápající šprt. Zvláštním díkem jsem zavázán všem svým učitelům, kteří mě nenaučili nic a udělali vše, co mohli, aby mě od učení odradili. Naučil jsem se od nich, jak se to dělat nemá. Připomenout musím ještě jednu skupinu, své žáky, kteří mě vedli k tomu, abych se odnaučil mnohému, co jsem se předtím tak obtížně naučil, protože jsem to v mladé horlivosti přehnal.

Nebývá zvykem polemizovat se slavnostním řečníkem. Ale Pravda, jedna z mých neukojitelných milenek žádá, abych to udělal. Kolega docent Jehlička popsal ve své pochvale člověka mně sice vzdáleně podobného, ale tak krásného, že určitě mluvil o někom jiném, podstatně lepším. Musím mu ale přiznat, že docela dobře popsal můj mladý sen. Ano, takový jsem chtěl být. Snad jsem se tomu i trochu přiblížil.

Pocta, které se mi dostalo, je pro mne milá z několika důvodů. Předně proto, že jde o doktorát udělený opravdu honoris causa. Pedagog akademicky bráno nejsem. Vždycky mi přišlo divné, když třeba právník dostal titul JUDr. honoris causa. Jakoby to říkalo, že jeho platný doktorát studii causa byl v nepořádku, jako by to bylo něco vytrysklého z nějakého nesprávného prazdroje.

Vážnější je, že se mi té pocty dostalo na návrh pedagogů. Moje působení na pedagogické fakultě v Praze muselo působit velmi zvláště. Přikutálel jsem se tam po jakési historicko-společenské skluzavce a z odborné pedagogiky jsem neuměl nic. Chápu, že mnoho učitelů té fakulty nemohlo pochopit, kde beru odvahu či drzost vstoupit do jejich světa. Přesto jsem tam udělal kus práce, která byla svěží, protože nebyla zatížena ničím nedávným a opírala se o pradávné. Ještě vážnější na tom je, že se mi dnešní pocty dostává od pedagogů, jejichž disciplínu jsem tak často ostře kritizoval. Jsem rád, že poznali, že mé kritiky nebyly zlovolné, a tudíž se jejich četné drápance a hryzance, které si odnášeli ze setkání se mnou, zahojily. Byly čisté a nebyly jedovaté. O svůj intelektový chrup pečuji snad víc než o chrup somatický.

Konečně mě těší skutečnost, že dochází určitě k českému, nebo, jak v touze po významu rádi říkáme středoevropskému, ale ve skutečnosti asi světovému unikátu. Čestný doktorát pedagogiky dostává člověk, jehož biografie je poznamenána epizodou funkce ministra školství. Symbol nepochopení, byrokratický nepřítel učitelského stavu, hlava toho úřadu, který je od doby osvícenců kladen na hromadný hrob živých učitelů, je uznán hodným nejvyššího uznání pedagogů. To tu ještě nebylo a pro mne to je nečekaný úspěch. Bál jsem se, že jsem tím kamenem ani nepohnul, ale zřejmě jsem ho na chvilku nadlehčil, takže se dalo dýchat a pracovat.

Vyčerpal jsem většinu času na poděkování a zůstanu v osobní tónině. Akademickou studii připravenou pro tuto chvíli dostanete vytištěnou.

Kladu-li si otázku, jak jsem došel do této auly, mohu odpovědět jedině tím, že jsem pochopil tři pojmy. Pochopil jsem, že vzdělávání je nekončící činnost, které je třeba stále se věnovat. Není ani jediný okamžik, kdy se člověk nemůže nic naučit, ani žádný člověk, od něhož se nelze nic naučit. Neznám snad nic tak hrozného jako je nuda, protože je to projev zlenivělé lhostejné mysli a popel vyhaslé zvídavosti. Nahlédl jsem, že vzdělání je mírou lidské kvality, podle níž se poznává, co komu můžeme bez obav svěřit ke správě. Je to znak zodpovědného hospodáře, který nevystačí jen s odborností, ale je i spravedlivý a poctivý.

Vzdělanost, které jsem toužil dosáhnout, protože člověka činí lidštějším, jsem viděl v mnoha podobách. Nakonec jsem ji poznal jako úplné (u každého různě velké) a harmonicky vyvážené rozvinutí osobnosti. Připadá mi to, jako by každý měl ve svém nitru harfu. Životním úkolem je vyladit její struny a zahrát na ni píseň vděčnosti.

Všechno, o čem jsem teď mluvil, je nám umožněno tím, že máme schopnost napodobovat. Proto se mi také pojem učitel překryl s pojmem vzor. Nemám problémy při pohledu do budoucnosti, protože děti se i dál budou rodit se schopností napodobit a s touhou poznávat. A pokud by se stalo, že nebudou mít velké vzory v generaci svých učitelů, najdou je hlouběji v minulosti na křivkách duchovní tradice. Budoucnost je věkem dětí. Děti obrozují a obrodí svět. A proto, kolegové učitelé, chcete-li vykonat něco záslužného, zachovejte si zvídavé dětství.

* * *

V této přednášce nechci zveřejnit sbírku definic ani soubor nějakých základních tezí. Chtěl bych shrnout své názory. To se mi pochopitelně nepodaří nejen pro krátkost času, ale i proto, že mnohé myšlenky, které naznačím, se mi opětovně rozkutálejí a moje už méně zkázněná mysl je neuhlídá. Zaměřím se na tři pojmy, jejichž názvy jsou slovotvorně spjaty: vzdělávání, vzdělání a vzdělanost. Volím toto pořadí, protože vzděláváním vše začíná, vzdělání jím dosahujeme a vzdělanost je ideál, k němuž vzhlížíme a máme stále směřovat.

Vzdělávání

Vzdělávání považuji za proces, který musí proběhnout, aby narozený jedinec byl schopen samostatného života. Tento proces probíhá v jisté podobě již s fylogenezí a pokračuje spolu s ontogenezí. Kdybychom na vzdělávání hleděli v nejširším horizontu, nalezneme ho nejen u člověka. Např. narozené či vylíhlé mládě dravců se musí naučit lovit, aby mohlo samostatně žít. Má na to krátkou dobu několika měsíců, má-li přežít první zimu. Malý rys či sokol si nemůže dovolit, aby opakoval spolu se sourozenci o rok mladšími. To je docela poučné.

Dítě, tj. mládě druhu Homo sapiens, potřebuje k přípravě na samostatný život řadu let a k plnohodnotnému zařazení v dnešní komplikované společnosti téměř tři desetiletí. Je dobré si uvědomit, že to je třetina života. Vzdělávání se týká každého a rozumná společnost se stará, aby se každému vzdělávání dostalo. Má zájem na tom, aby se každý člověk zařadil a co možná uplatnil, aby nebyl ohrožován, ale také nikoho neohrožoval, aby rozvinul své schopnosti a dospěl k té zodpovědnosti, která umožňuje, aby společnost mohla vznikat a zdravě fungovat. Současná společnost, která má dekadentní nechuť k povinnostem, vyzdvihuje pojem práva na vzdělávání a těžce podceňuje povinnosti žáků a rodičů ve vzdělávání, o zodpovědnosti studentů nemluvě.

I když bych sám raději mluvil v perspektivě povinnosti vzdělávání, souhlasím, že každý má na vzdělávání právo. Budu vždy hájit toto právo a zdůrazňuji, že málo nadaní a dokonce i mentálně postižení ho mají a že jim musí být dokonce věnována zvýšená pozornost po delší čas. Žádá si to nejenom lidskost, ale také ekonomická potřeba společnosti. Ekonomicko-pragmatická hlediska, podle kterých se dnes přistupuje ke speciálnímu školství povedou nutně k neúspěchům. Budou totiž poškozovat jednou hendikepované, podruhé zdravé žáky ve třídě, tj. nebudou dost lidské a navíc budou ve výsledku ekonomickou ztrátou, protože každé poškození dětí se dlouhodobě nevyplácí. Obdobně vidím neblahé působení názoru o neomezených právech na vzdělávání v oblasti našeho vysokého školství. Zde musí být povinnost vzdělávat se, tj. kvalitně studovat vyžadována školným u těch studentů, jejichž studijní výsledky (včetně dodržování délky studia) by byly nižší než jeden a půl násobek potřebných absolventů, kteří by byli studijně lepší. Nejsme tak bohatá společnost, abychom mladým lidem, kteří jsou buď nedostatečně nadaní nebo jsou líní, platili nekonečné studium pro zábavu. Pomaturitní studium je práce, za niž jsou kvalitní studenti vlastně placeni tím, že studují zadarmo. Nekvalitní zaměstnávat nelze. Je načase si uvědomit, že péče o nezařaditelné dospělé členy společnosti spadá do jiného resortu a jiné rozpočtové kapitoly, než je školství.

Vzdělávání provází člověka od samého narození. Nezastupitelnou roli na počátku má rodina. Zdržení, která vznikají v nejranějších fázích života, nelze dohnat a vlečou se celou biografií. Krize rodiny je známá. Na obranu fungující tradiční rodiny se nedovedeme postavit dost pevně. Společnost sebezáhubně zpochybňuje a šikanuje tradiční rodinu a upřednostňuje destruktivní tvary soužití. Je těžko pochopitelné, jak nedovedeme ukázat na názorový chaos a nelogičnosti přístupů. Proč při obhajobě práva na vzdělávání neženeme k odpovědnosti rodiče, kteří nevedou řádně své děti od kojeneckého věku. Jak to, že při platnosti Listiny práv dítěte nestíháme týrání dětí, k němuž dochází při každém rozvodu? V této oblasti je mnoho, o čem přemýšlet, protože analýza kteréhokoli problému dnešní společnosti vede vždy k jedinému zjištění, že počátky leží v krizi rodin a rodičovství.

Prvý stupeň škol se zabývá vzděláváním dětí ve věku 6-10 let. Mělo by proto být co do svého obsahu koncipováno v souladu s celkovým vývojem dětí. Učivo i jeho uspořádání bylo velmi dobře popsáno už dávno. Znalo je školství jezuitské, piaristické, hebrejské, shrnul je Komenský a bylo ustáleno od dob Marie Terezie. Pochopitelně se za tu dobu změnilo vědecké bádání ve všech oblastech a spolu s ním i svět, ve kterém žijeme. Tyto změny však nezměnily biologický a psychický vývoj malých dětí. Stojím na tom, že bez ohledu na technologický pokrok se děti mají naučit kvalitně vnímat, pozorovat, bezpečně rozpoznávat a porovnávat, popsat své vjemy, osvojit si základní pravidla třídění a logických úsudků. Bez těchto základních věcí je marná jakákoli další práce a veškeré, jakkoli ohromující, dovednosti a mně zcela tajemné kompetence jsou k ničemu. Jestliže se v této době nevybudují základy, opět se jejich nedostatky táhnou veškerým dalším životem dětí. Za mimořádně důležité považuji, aby se v tomto věku děti bezpečně seznámily s přirozeným světem pomocí přirozeného lidského pozorování. Technologie při tom zavádějí. Dítě, které neumí pozorovat prostým okem, nepotřebuje ani mikroskop ani teleskop. Na to má dost času. Argument, že má být vzdělávání urychleno, je platný asi tak, jako požadovat, aby dítě ve třetí třídě dosáhlo výšky dospělého člověka, a popřípadě stanovit normu na výstupu minimálně 165 cm. Nechejme děti klidně vyrůstat. Velké nebezpečí vidím dnes v tom, že se děti nenaučí soustředit, u něčeho vydržet, a že není rozvíjena jejich paměť. Memorování není samoúčelné.

Uvědomuji si ještě dva rozhodné úkoly 1. stupně. Jedním je výchova. Stručně bych ji charakterizoval jako vedení k dobru a odmítání zla. V době nekonečných debat na téma etiky musím konstatovat, že jsem došel k tomu, že ani jeden jediný lidský čin nebo životní situace nejsou černobílé, ale morální zásady černobílé jsou, a to ostře. Kvůli obtížné kasuistice se přeci nelze zbavit základních kritérií. Kvůli individuálním přístupům není možné odmítnout všeobecnou platnost morálních implikací. Opět nedovedu pochopit zmatek, kdy současně voláme po zodpovědnosti, ale zároveň trváme na možnosti zpochybnit jakékoli pravidlo.

Dalším úkolem 1. stupně je sociace dětí. Společnost byla vždy členěna podle různých kritérií. Silně se vždy uplatňovalo vzdělání, majetek a mocenské postavení. Jsme-li demokraté, neměli bychom se dopouštět chyb, které jsou důsledkem předčasné selekce. V citlivém a předsudky méně zatíženém věku si děti mají zvyknout na rozdíly ve společnosti. Bohatí a chudí, velmi nadaní a málo nadaní, fyzicky zdatní a slabí, děti starosty, popeláře, lékaře atd. mají chodit do téže školy. Všechno ostatní je dovede ke zkreslené představě o společnosti a může se jim to vymstít.

Přechod z prvého, v mém pojetí i vývojového, stupně vzdělávání k druhému je zásadní zlom. Zatímco prvý stupeň je přechodem od hry k práci a je charakterizován vyprávěním a obrázky, je druhý jednoznačně založen na práci s knihou. Pro žáka, který neumí číst tak, aby se již nemusel zabývat technickou stránkou čtení, je tento přechod buď velmi obtížný nebo vůbec nemožný. Myslím, že většina žáků, kteří v šesté třídě neudrží krok a stanou se neřešitelnými případy charakterizovanými nezájmem, nudou, kázeňskými problémy a stále větším zpožďováním je dáno právě základní neschopností dobře číst. Kniha je pro tyto nešťastné žáky odporným nepřítelem. V tomto období je třeba přistoupit k diferenciaci škol a žáků podle kritéria nadání. Nejde ovšem o nadání vůbec, protože je mnoho tvarů nadání: manuální, výtvarné, fyzické, … Jde o schopnost a často i ochotu studovat.

Žáci druhého stupně jsou pubescenti. To činilo práci učitelů obtížnou vždycky. Při dnešním přístupu k výchově a zcela nenáležitém přecenění Listiny práv dítěte stává se téměř nemožnou. Svědčí to o stavu společnosti jako celku. Jsme u dalšího nepochopitelného protimluvu. Pláčeme nad nedostatkem osobností a autorit, ale v žádném případě se nechceme zkáznit.

Třetí vzdělávací stupeň je rovněž určován vývojovou fází žáků. Jde o postpubescenty a adolescenty. Učitelům to přináší úlevu od hrubých pitomostí, ale očekává je setkání s rozvinutým intelektem nekontrolovaným zkušenostmi. Jestliže na druhém stupni jde o zkáznění do řemeslného ovládání základních poznatků, zde jde o opatrné vedení a varování bujné mysli žáků. Teprve zde nachází své místo debata, která ovšem musí být vedena člověkem odborně připraveným a lidsky otevřeným.

Již druhý stupeň se vyznačuje rozdělením učiva do jednotlivých předmětů nějakého encyklopedického celku. Třetí stupeň i přes obsahové rozlišení má stále ještě široký encyklopedický záběr. Jde o období, ve kterém se vytváří všeobecné vzdělání. To může a má být předpokladem pro studium ve čtvrté fázi vzdělávání. Pokud třetí stupeň nezaručí absolventům dostatečný obzor, hrozí jim příliš silná specializace nazývaná výstižně, ale hrozivě fachidiocií. Z tohoto důvodu považuji skutečnost, že poslední dva ročníky gymnázií jsou převážně věnovány jen některým předmětům, za nevhodnou. Jednak se gymnázia pletou do kompetencí vysokých škol, jednak, a to je horší, nedodělají svou práci v potlačených předmětech.

Technologická složitost světa dnes vyžaduje, aby vzdělávání pokračovalo u nebývalého procenta populace. Je mi jasné, že mezi opravdové vysoké školy a školy střední se dnes vsunul zvláštní vzdělávací stupeň vyšších odborných škol. Není to ve své podstatě nic nového. Moje generace znala pomaturitní nástavby, existovaly školy specializační a vždy probíhalo vzdělávání v podobě uvádění nových zaměstnanců přímo na místě jejich nasazení do pracovního procesu. Co je ovšem krajně nebezpečné, je popletení mezi vším tímto vzděláváním a skutečnými univerzitami. Mám na mysli bakalářské programy v rámci univerzit. Univerzitní studium je totiž charakterizováno důrazem na teoretickou průpravu budoucího odborníka, popř. vědeckého pracovníka. Nelze to smíchat s přípravou specializovaného řemeslníka.

Abych úvahy o postupu vzdělávání mohl dobře uzavřít, musím připomenout jeden důležitý faktor univerzitního vzdělávání, totiž to, že jde o zatížení mladého člověka dlouhodobým úkolem, který je doprovázen velkým množstvím kontrol. Vysokoškolák se při tom má naučit vytrvalosti, překonávání překážek a také řešení obtížných situací náročných na mezilidské vztahy. Je na tom vidět, že i v této fázi vzdělávání je páteří všeho výchova. Tatáž výchova, která začíná v rodině v podobě adaptace na společenství domova. Podle postupných fází vývoje osobnosti bere na sebe výchova různé způsoby, ale vždy znovu je prvořadá. Máme-li dnes nejednou obavy z budoucího vývoje společnosti, máme je proto, že zanedbáváme výchovu. Nevím, proč se všichni tak diví, že narůstá kriminalita, vytrácí se důvěra, selhává spolehlivost, atd., když první institucí, která má jakýsi výchovný charakter, jsou věznice. Spíše bych se podivoval nad tím, jak nadějné je, že ve vězení je tak málo lidí. Když ovšem pohlédneme ostřeji do sofistické fantasmagorie současnosti, budeme na chvilku zaskočeni myšlenkou, že naprostá většina lidí dnes vskutku ve vězeních je. Jedni ve vězeních veřejných, druzí ve vězeních soukromých. Druzí sice mají klíče od svých safeových zámků, mříží, alarmů, ale zatčení jsou. Na ulicích se pohybují dosud nezatčení zločinci směřující do vězení veřejných a naivní optimisté, kteří nedoceňují, jak nebezpečné je unikat z vězení soukromého sám a nemít ozbrojenou eskortu.

Druhý poznatek o stupních vzdělávání je, že cokoli není vykonáno včas v patřičném stupni, vadí v další práci. Za chybu považuji, když si pedagogové hrají na vyšší stupeň vzdělávání. Končí to tím, že přirozená stupňovitost zmizí a kupodivu se veškeré vzdělávání nestane vzděláváním univerzitním, ale právě naopak univerzity se stanou 15.-20. třídou mateřské školky.

Nyní by měla následovat rozsáhlá pasáž o učitelích, kteří jsou těmi, kdo vzdělávají. Zmíním však jen to, že zvláště z hlediska výchovy jsme pedagogy všichni. Nejde výchovu delegovat jen na učitele, svůj díl práce neudělat a pak kritizovat ty, kterým navíc práci bouráme.

Jako domácí úvahu Vám nabídnu téma vzoru. Nejmocnějším nástrojem vzdělávání je předvedení vědomostí a slušnosti. Každý bez výjimky jsme pro děti a mladé lidi vzorem. Pokud dobrým, žáky obohatíme, pokud špatným, poškozujeme je. Představme si, jak by to bylo skvělé, kdyby si každý pedagog, tj. každý člověk, uvědomil, čím vším dává špatný příklad a snažil se to odstranit. To je pro Vás za domácí úkol na zbytek života. Pokud na tom cvičení budete pracovat, nezapomeňte, že učitel, a zvláště ten první, s nímž se v životě setkáme, může svým příkladem rozhodnout o mnohém, ne-li o všem ve vzdělávání svých žáků. Jestliže ten prvý učitel jedná odpudivě, postaví se mezi žáka a poznání tak, že touha po poznání zmizí a přirozená zvídavost vyhasne. Potvrdí se zkušenost starších kamarádů, že škola je otrava a učitel je vůl. Tento šok mnohé dítě dlouho a některé nikdy nepřekoná.

Vzdělání

Druhým pojmem – slovem, o němž chci hovořit, je vzdělání. Vzdělání je plodem vzdělávání. Protože vzdělávání ve smyslu vytváření osobnosti po celý život nekončí, je možné hovořit o vzdělání vždy jen v jistém časovém řezu. Pojem vzdělání v zrcadlení prvých stupňů vzdělávání se stal pojmem byrokratickým a je příznačné, že nás zajímá „nejvyšší dosažené vzdělání“. Jde přitom o charakteristiku člověka, která je vodítkem pro jeho výběr na pracovním trhu. Je to dokonce i určité vodítko pro rozhodování, zda a jakou zodpovědnost je možné mu svěřit. Doklad o dosaženém vzdělání, např. maturitní vysvědčení, byl vždy vodítkem neúplným, protože nemusel říkat dost o morálce, letoře, fyzické zdatnosti, zkušenostech, … Dnes se tyto dokumenty staly navíc nevěrohodnými. V mnohých školách totiž jsou rozdávány papíry, které mají zaměstnavatele ošálit stejně, jako byla ošálena rodina ženicha při obědě u nevěsty. „Ančo, přijeď a uvaříš – víš, já to tak nesvedu. A pak řeknem, že to vařila naše Bětuš. Figuru má pěknou, a když nebude mluvit, snad si ji vezme.“ Maturita na řadě škol a doktorát z jiných škol má sílu obídku od tety Anči. Má-li mít vysvědčení nějakou výpovědní hodnotu, musí být objektivní a doložitelné. Musí tedy existovat určitá norma. Tu lze stanovit různě. Čím méně je náročná, tím více žáků uspěje a tím menší váhu bude mít vysvědčení. Z tohoto hlediska jsou současné státní maturity, které potřebujeme jako sůl, kulturní tragédií.

Nekvalita závěrečných vysvědčení je vrcholem pyramidy všech vysvědčení předchozích a celého přístupu k hodnocení žáků. Při hodnocení žáka jde o dvě věci, které nelze ani zaměňovat, ani směšovat. Na jedné straně stojí klasifikace jako objektivní a více méně přesné určení míry vědomostí a dovedností. Klasifikační stupnice musí být taková, aby bylo jasné, co znamená trojka. Žák je dobrý, tj. takový, jakého potřebujeme a chceme vychovat. Je-li lepší, je chvályhodný – dvojka, a je-li ještě lepší, je výborný. Budou-li výborní všichni, nejsou výborní. Směrem dolů od střední známky lze klesnout na dostatečnou. Jde o kvalitu, kterou ještě lze použít. Pod ní je už jen tragická nedostatečnost. Tato škála chladně konstatuje, co kdo umí, a ukazuje, kdo je co do výkonu lepší nebo horší. Zcela jinou škálou je tzv. slovní hodnocení, které upozorňuje na vývoj klasifikace jednotlivého žáka, uvádí důvody či příčiny jeho výsledků, říká, zda jeho výkon bez ohledu na výsledek klasifikace odpovídá jeho nadání, a popisuje jeho osobnost. Objektivita je možná, ale dosáhnout jí je obtížné. Takovéto hodnocení je rovněž pracné. Výsledkem jsou bezobsažné fráze a empatické vyprávěnky, jejichž úkolem je, aby se nikdo nerušil v blažené lži a klídku. Výsledky se dostaví jako tvrdý náraz skutečnosti.

Učitel, pokud je zodpovědný člověk, má povinnost dítě poznat a rodičům, popř. ve vyšších stupních žákovi sdělit pravdu a ukázat, jak situaci řešit. Bývají to tvrdé pravdy. Z toho ovšem neplyne, že je máme skrýt. Vyplývá z toho, že je máme říct tak, aby byly přijatelné, ne-li dokonce osvobozující.

Vzdělanost

Pojem vzdělanost má dlouhý vývoj. Je pro nás tak spojen s knihami, a tedy písemnou kulturou, že nám uniká důležitý fakt, že o vzdělanosti můžeme uvažovat zcela obecně. Vzdělanost existovala už v době kamenné. Tehdy to byla vlastnost jedince, který věděl a uměl všechno, co se tehdy vědělo. Byl to určitě jedinec, který si dovedl poradit a byl pro tuto svou vlastnost patrně i vážen, i když můžeme předpokládat, že méně než jedinec fyzicky nejsilnější a nejodvážnější. Statečnost bývá často projevem nedostatečné inteligence. Nedostatečně zkušený, hloupý člověk nepoznává nebezpečí, a proto nemá strach. Nemusí ho tedy přemáhat jako skutečně statečný člověk. Dějiny moudrosti a síly jsou odvěké a předpokládám, že v oněch pradobách měl moudrý vzdělanec šanci proti silnému nevzdělanci jen trochu menší, než je tomu dnes. Hovořit o společnosti doby kamenné je svůdné, protože o ní nikdo pořádně nic neví. Záznamy nejsou a nikdo u toho nebyl. Ani já už ji nepamatuji. Ale myšlenka, že tehdejší vzdělanost byla znalost všeho, se mi zdá dobrým východiskem úvahy o vzdělanosti.

Čím více narůstal poklad poznání lidstva a čím víc se jednotlivé skupinky lidí stávaly jediným celkem, tím obtížnější bylo, aby některý jedinec toto poznání obsáhl. Zvláště od doby písemného záznamu, který napomáhal udržet poklad poznání, stalo se to nemožným. Přesto byl pojem vzdělanost chápán jako encyklopedické objetí veškerého poznání. Vytváření samostatných vědních oborů probíhalo postupně a přinášelo s sebou nový pojem (specializované) odbornosti. Ještě v renesanci a v počátcích baroka existovali učenci s širokým horizontem znalostí v mnoha oborech. Leonardo, Komenský, Löw ben Bezalel jsou otřepané příklady. Koncem 19. století se pojem vzdělanosti ustálil na úrovni gymnázií. Univerzity byly již oblastí specializovaných odborností. Další specializace věd, velmi rychlá, vedla na jedné straně k tomu, že je obtížné obsáhnout i jednotlivé obory, na druhé straně, že zaokrouhlená vyvážená znalost celku všeho se posunula na ještě nižší stupeň škol. Problémy, které známe v podobě dotačních válek a tajemného zaříkadla o provázanosti, jsou vpodstatě otázkou, jak řešit otázku vzdělanosti na druhém stupni škol. Obojí svědčí o tom, že specializace věd rozbíjí učivo na jednotlivé díly a celistvost je ztracena. Vede mě to k myšlence, že pro vzdělanost je klíčovým údobím první stupeň. Vycházím z toho, že vzdělanost je organicky se rozvíjející živá skutečnost. Nelze ji mechanicky skládat, není to konstrukt. Je-li tomu tak, pak má vzdělanost nejprve velmi malý rozsah, ale ten je dobře zvládnutý a uspořádaný. Myslím, že prvý stupeň škol má děti dovést k takovému jednoduchému obrazu světa, který je zároveň jakousi základní geometrií, do níž se pak s různou hustotou dodávají další poznatky. Zároveň by tam měly být pevné opěrné body mravního řádu. Takový jednoduchý obraz světa je dobrý předně proto, že ho mohou získat i dost málo nadané děti, a dále proto, že po celý život jedince se tento základ nemění a v případě radikálních změn ať ve vědě, či ve společnosti slouží jako invariantní. Uvádění do takového pochopení světa má v rukách často jeden jediný učitel. Ten svou osobnostní integritou také garantuje celistvost předávání vzdělanosti. Může to znít překvapivě, ale v současné době jsou učiteli, kterým právem náleží označení mistr (ve smyslu starých kultur a středověkých univerzit), jedině elementaristé. Na druhém stupni už nastoupí celá síla diferenciace vědy.

Zcela ještě dětský obraz v mnohém opřený jen o přirozené vnímání by jako základ či jádro vzdělanosti nestačil. Ten totiž potřebuje ještě dostatečný počet průzorů, či jakýchsi kotvících hřebů pro jednotlivé svazky vědních disciplín. Ty mají vzniknout v době, kdy žák prochází druhým stupněm školy. Žáky by bylo dobré uvést do počátků těchto disciplín a tím i do onoho zvláštního způsobu myšlení a zvláštního jazyka, které charakterizují vědní oblasti jako svébytné světy. Začátky věd jsou strhující příběhy o lidském poznání. To bude děti zajímat víc, než množství informací, které jsou jim cizí a nepochopitelné, protože jsou ze světů, do nichž děti nebyly uvedeny.

Třetí stupeň už je svým způsobem akademický. Ale i na něm a dál i na univerzitách je třeba dbát na celistvost a úplnost obrazu světa. Myslím, že i v nejspecializovanější disciplíně je možné a nutné o to dbát. Je totiž něco vždy- a všudypřítomného, co musí být rozvíjeno a upevňováno, a to je morálka.

Slovo vzdělanost označuje vlastnost. Jde o vlastnost člověka, ale potažmo se týká i lidských skupin, národů a říší, týká se také jednotlivých údobí. Se smutkem konstatuji, že přes úžasné úspěchy vědy a odbornou informovanost nejširších vrstev je současná vzdělanost nižší než třeba před sto či stotřiceti lety.

V přednášce pro učitele se musím zmínit ještě o jedné navýsost aktuální otázce. Řekl jsem a všichni vědí, že vzdělanost je vlastnost. Mechanicky z toho plyne, že vzdělanost nelze vlastnit jako něco hmotného a předmětného. Je tragikomické, kolik lidí si dnes vážně myslí, že je možné ji zakoupit. Dokonce se to i dělá, jenže maturitní vysvědčení, diplomy a tituly nemusí o této výsostné kvalitě říkat vůbec nic. Nemusí o ní bezpečně svědčit ani náležitě získané diplomy, protože vysoká odbornost v nějaké specializaci sama o sobě ještě vzdělaností není. O úrovni a pravdivosti diplomů řekl jsem již dříve dost. Ale je tu horší nebezpečí. Tím je snaha vtáhnout něco duchovního a nekonečného do konečného světa, který jsme si zamilovali proto, že se v něm všechno dá počítat, měřit a vážit. Kritéria mnohosti a výkonnosti jsou pro vzdělanost nejenom nepatřičná, ale dokonce zhoubná. Současná titulománie, bodování a sčítání publikací, předpisy pro akreditaci pracovišť atd. vedou k inflaci. Neúcta ke vzdělanosti je v současné české společnosti vedle zmíněné touhy po množství titulů charakterizována i převzetím anglického oslovení pane, které tituly v běžném styku ruší.

Mohlo by to vypadat jako projev úcty – všichni jsme lidé a máme k sobě mít úctu. Jenže pravý opak je pravdou. Je to projev nadřazenosti. Tituloman dává najevo, že je lepší člověk a nevzdělanec dává najevo, že jeho to prostě nezajímá.

Přes všechny výroky o tom, že vzdělávání je prioritou mezi prioritami, přes všechny výsledky výzkumů veřejného mínění, v nichž se vzdělání (někdy i vzdělanost) setrvačností drží ve škále hodnot na čelných místech, v současné společnosti vzdělanost klesá a ceněna není. Pochopitelně, protože není automaticky spojena s úspěchem, nemůže být využita pragmaticky, je naopak spjata se služebností, obětavostí a sebekázní. Snoubí se s neokázalostí. Sídlí v příměru Komenského hluboko v nitru člověka, kde vytváří ráj srdce uprostřed labyrintu světa.



( Celý článek! | Autor: Petr Kukal | | poslat e-mailem | vytisknout )

Vyhledávání



© Petr Kukal, 2004